Toto hnutí není snahou vyvézt haitskou kulturu do světa.
Není to haitské hnutí, americké hnutí ani hnutí patřící žádnému jedinému národu, národnosti, náboženství, politické filozofii nebo kultuře.
Začíná to něčím mnohem jednodušším a mnohem osobnějším:
Děkuji.
Narodil jsem se s haitskými kořeny a to dědictví bude vždy součástí mého příběhu. Skrze mou hudbu, zejména Kompa, se mnou přirozeně cestuje haitská hudební kultura.
Ale Amerika je také nezbytnou součástí mého příběhu.
Vyrůstal jsem v Americe, kde jsem byl vzdělaný, kde jsem si založil kariéru a kde jsem získal příležitosti, které mi nakonec umožnily cestovat za hranice a zažít širší svět.
Tento příspěvek musí být uznán s vděčností.
A když jsem cestoval, země za zemí a město za městem mě přivítaly.
Někdy to přivítání bylo významné. Někdy to byl jen člověk, který tě pozdravil.
Úsměv. Potřesení rukou. Jídlo. Obchodní jednání. Rozhovor. Hotelový pokoj po dlouhé cestě. Cizinec, který nabízí pokyny. Rodina otevírá dveře. Město, které mi umožňuje zažít jiný způsob života.
Každé setkání se stalo součástí mé cesty.
Proto tato iniciativa začíná jako jeden umělec, který se vrací zpět na cestu svého života, aby vám poděkoval lidem a místům, která ho na cestě přivítala.
Nechci těm zemím říkat, jaká by měla být jejich kultura.
Ne nahradit jejich kulturu mou.
Neexportovat identitu jedné země do druhé.
Ale říct:
Děkuji, že jste mě přijal.
Děkuji, že jste mi dovolil zažít vaši zemi.
Děkuji, že jste se stal součástí mé životní cesty.
Od osobní vděčnosti k globální vděčnosti
První kapitola by měla začít s místy, která mají autentické spojení s mým vlastním životem.
Navštívila jsem tato místa, žila tam, pracovala, cestovala, nebo si vzpomněla na lidi, se kterými jsem se tam setkala.
Na této pravosti záleží.
Neměli bychom předstírat, že mám osobní spojení se všemi zeměmi světa, když ne.
Místo toho začínáme pravdou.
Tohle jsou místa, která se dotkla mého života.
A vracím se skrze hudbu, vyprávění příběhů, přátelství, kulturní ocenění a vděčnost, abych vám poděkoval.
Ale to je jen začátek.
Jakmile je tato tradice založena, kruh může růst. Mohou se zúčastnit i jiné země. Mohou se zúčastnit i jiná města. Mohou se zúčastnit i jiní umělci. Mohou se zúčastnit i jiné rodiny. Mohou se zúčastnit i další generace.
Nakonec se původní osobní cesta může stát něčím mnohem větším:
Mezinárodní týden vděčnosti
Každý rok týden, když je lidstvo povzbuzeno, aby si vzpomnělo na lidi a místa, která nám pomáhala při našich cestách, a jednoduše řeklo: Děkuji.
Skrze hudbu. Přes jídlo. Skrze umění. Prostřednictvím přátelství. Prostřednictvím vyprávění příběhů. Kulturní výměna. Prostřednictvím veřejně prospěšných prací. Potřesením rukou. Přes telefonát. Navštívil jsem ho. Tím, že si vzpomenu na někoho, kdo nám před lety pomohl. Prostřednictvím jedné země uznává druhou. Během jedné generace děkujeme generaci, která přišla před ní.
Výraz se může změnit. Princip by měl zůstat: vděčnost.
Tisíciletá tradice
Cílem není vytvořit událost, která zmizí, když je její zakladatel pryč.
Snahou je vytvořit tradici.
Moje generace to začíná. Příští generace ho nese. Jejich děti ho nosí. A generace po nich ji dál nosí.
Mandát je jednoduchý:
Příštích tisíc let si každý rok jeden týden zaslouží poděkování světu.
Budoucí generace by měly mít možnost přizpůsobit hudbu, technologii, jazyky, města, oslavy a způsoby účasti svému vlastnímu času. Neměli by být povinni napodobovat zakladatele. Měli by být požádáni, aby zachovali zásadu.
Vzpomeň si, odkud jsi přišel. Vzpomeň si, kdo ti pomohl. Vzpomeňte si na místa, která vás přivítala. A poděkuj.
Technologie se změní. Hudba se změní. Země se mohou změnit. Města se změní. Generace se změní. Ale vděčnost není zastaralá.
Úloha kultury
Každá zúčastněná země by měla být podporována, aby představila svou vlastní kulturu.
Když navštívíme Senegal, měli bychom poslouchat Senegal. Když navštívíme Čínu, měli bychom poslouchat Čínu. Když navštívíme Mexiko, měli bychom zažít Mexiko. Když navštívíme Belgii, měli bychom ocenit Belgii. Když navštívíme Nizozemsko, měli bychom si Holandska vážit. Když navštívíme Ameriku, měli bychom uznat přínos Ameriky na cestu.
A až bude Haiti oslavováno, Haiti by mělo být také autenticky oslavováno.
Kompa zůstává součástí mé umělecké identity, ale měl by fungovat jako jeden hudební hlas cestující v přátelství, ne jako prohlášení, že toto hnutí patří Haiti.
Zásada je reciprocita:
Přináším písničku. Sdílíš svou písničku. Posloucháme jeden druhého.
To je kulturní výměna.
Americké místo v příběhu
Amerika si zaslouží výslovné uznání.
Nikdy by se nemělo zdát, že mezinárodní cesta se zhmotnila bez základu, který velkou část této cesty umožnil.
Amerika byla tam, kde jsem byl vychován a vzdělaný. Bylo to místo, kde jsem vybudoval kariéru. Poskytla příležitosti, z nichž se staly možné mezinárodní cestovní a mezinárodní vztahy.
Proto vděčnost Americe není poznámka pod čarou. Je to součást příběhu o založení.
Stejně tak i vděčnost Haiti zůstává součástí příběhu, protože dědictví, rodina, paměť a Kompa pomohly utvářet umělce, který nakonec cestoval tímto světem.
Tyto pravdy si navzájem nesoutěží. Patří ke stejnému životu.
Žádná země nemá vděčnost
V konečném důsledku by Mezinárodní týden vděčnosti měl patřit lidstvu.
It should never become: “Haiti thanking the world.”
It should never become: “America thanking the world.”
It should never become: “TimTim.Live teaching the world gratitude.”
Zakládající příběh je jednoduše:
Jeden člověk se rozhodl vrátit a poděkovat světu, který mu pomohl utvářet život.
Pak pozval ostatní, aby udělali to samé.
Tak se může něco osobního stát univerzálním.
Slib zakladatele
Nemohu osobně poděkovat každé lidské bytosti, která mi pomohla. Nemůžu vrátit každý potřesení rukou. Nemůžu si vzpomenout na každou tvář. Nemůžu znovu navštívit každou konverzaci.
Ale pamatuji si, co ta setkání znamenala.
A mohu vytvořit něco, co říká, mým jménem: Nezapomněl jsem.
Pro země, které mě přijali: Děkuji.
Do měst, která mě přivítala: Děkuji.
Do Ameriky, která mi dala příležitost vybudovat si život, vybudovat si kariéru a cestovat. Děkuji.
Na Haiti, jehož dědictví a hudba zůstávají v mém uměleckém hlasu: Děkuji.
Cizincům, kteří se usmívali: Děkuji.
Pro lidi, jejichž jména si už nepamatuji: Děkuji.
Těm, kteří jednoduše pozdravili: Děkuji.
A generacím, kteří zdědí tuto tradici:
Prosím, pokračujte.
Pro mě ne. Ne pro jednu zemi. Ne pro jednu kulturu. Ale pro lidstvo.
Mandát 1 000 let
Jednou za rok, jeden týden, pamatuj.
Vzpomeň si na lidi. Vzpomeň si na místa. Vzpomeňte si na příležitosti. Pamatujte na tu laskavost. Vzpomeň si na cestu.
Tak řekni: Děkuji.
A až vaše generace skončí, předejte tuto zodpovědnost dalšímu.
Tisíc let.
A možná, že až těch tisíc let uplyne, další generace rozhodne, že vděčnost si zaslouží další tisíc.